na Blog.cz

Protože se naší Anice nějak nechtělo mít štěňata s Bubákem, vybral Ríša u našich kamarádů Alscherových malého kluka Gučiho, který se k nám koncem léta přistěhoval. Alscherových Canny se před prázdninami zakoukala do našeho Flashe a byla z toho nádherná parta štěňátek. Guči si Ríšu okamžitě omotal kolem prstu a Panda zase dostala novou hračku na mordování. Já jsem z Gučiho bobků a loužiček po baráku zas až tak unešená nebyla, ale nic netrvá věčně a bobky zmizely, loužičky uschly a Guči se začátkem zimy přesunul k velkým klukům do výběhu. Začala nová sezóna, jen dědek Balů a gaučistka Funnynka si už dali volno. Naopak do týmu se krásně zapojil Arčík a Guči si řekl, že když všechny co nejdřív přeroste, tak bude taky moct začít běhat. Žral a žral a rostl a rostl… Prvními závody, na které jsme se vypravili, byl Červený Kostelec. Závody se zdařily, smečka si zazávodila (5. místo), já se svezla s Janou Henychovou a všichni byli spokojení. Nebýt prodavačů popcornu a jejich provokací, které skončily hnutým krkem Romana Hofreitra a ránou do nosu pro Ríšu, tak by všechno proběhlo v klidu a pohodě. Jen Flash se Ríšovi přestával líbit. Pomalu přestával stíhat nohatým mlaďasům. Na závodech v Jičíně krásně odvedl první den, ale bahenní lázně, déšť a podmínky, že by "psa nevyhnal" ho přemohly. Nebylo mu dobře a odnesla to slinivka. Přestal běhat a léčil se. Zbytek smečky naopak běhal celý podzim co mohl, aby měl fóra na těžké zimní závody. Leadrování převzali Camots se Spikem. Zpočátku trochu zmateně, ale postupně získávali jistotu a začalo jim to jít. Závody v Bělči byly také hezké a úspěšné, jen si psíci přivezli nekonečnou srágoru. Tím skončila podzimní sezóna a pozornost se přesunula k saním. Sníh napadl brzy a tak Ríša trénoval a trénoval. Do Nového roku jsme vstoupili velkou noční jízdou kolem Jizerek a snažili jsme se do něj vkročit pravou tlapkou napřed. Moc se nám to nepovedlo, protože zatímco zbytek smečky sílil a trénoval, Flashíkovi nebylo dobře. Brali jsme si ho domů, aby nebyl v mrazech venku a snažili se přijít na to, co by mu mohlo chutnat. Po dvou dobrých dnech vždycky přišly dva špatné. Viditelně mu docházely síly a přes veškerou snahu všech zúčastněných veterinářů a veškeré dostupné léčby podlehl selhání ledvin. Po dvou dnech intenzivní léčby na pražské klinice, kdy bylo jasné, že už není šance, jsme museli udělat nejtěžší rozhodnutí za celou dobu naší "psí" existence. Na Janovičkách už Flash držel psům tlapky ze zasněžených plání tam někde nahoře. Prázdno, které po něm zůstalo, snad jednou zaplní Guči… zatím nám všem chybí jeho přátelství, mírnost a oddanost. Na Janovičky jsme se sice strašně těšili, ale smutný Ríša bojoval sám se sebou. Nakonec to zvládl a doběhli si s pejskama pro sedmé místo. Čas měli výborný, počasí všem přálo, trať i přes svou náročnost nikomu neuškodila, příprava na Šediváčka byla hotová. Nastal čas balení a odjezdu na Šediváka a Ríšu skolila viróza. Děsná. Nasadila jsem na něj všechno, co znám, že pomáhá (i trochu černé magie) a přesně podle teorie "co tě nazabije tě posílí" vstal po 16 hodinách Ríša z mrtvých a odsvištěl bojovat s živly. Letos jel se čtyřkou, takže co nevypotil doma, vypotil na trati. Mně zůstala doma Anika a Balů, kteří si užívali klid a ticho ve výběhu, potrhlý Guči a zoufalý nezletilec Arčík, který nechápal, proč mu jeho závodní kámoši odjeli a on zůstal doma. Panda si to všechno vzala na povel a tak bylo doma veselo. Ríšovi se udělalo líp, psíci makali jak mašinky a doběhli si pro úžasné třetí místo. Přijeli unavení, ale moc spokojení. Psi vypadali, že se byli jen tak proběhnout a po jednom oddychovém dnu v boudičkách už zase vesele poletují ve sněhu.

V květnu nám po nehodě, při které si poranila páteř, umřela kobylka Kasandra. Týden jsme se snažili poručit přírodě a vrátit Kasandru zpátky na nohy, ale nepodařilo se. Kasandra naštěstí neměla bolesti, jedla, hrála si, byla doma obklopená lidmi, kteří pro ni dělali, co mohli. Jednou ráno se prostě už nevzbudila... Jedinou světlou stránkou smutného příběhu byla její dobrá nálada a především neskutečná solidarita a pomoc mnoha lidí, našich přátel a těch, z kterých se stali přátelé. Chtěla bych za nás "domácí" a hlavně za Kasandru poděkovat všem, kteří nám a jí ve dne i v noci pomáhali. Jmenovitě panu doktoru Šebkovi, Lence a Viktorovi Neumannovým, Ivaně, Jirkovi, Tomášovi a Kubovi Hejnovým, Lence a Petrovi Šenekelovým, Mírovi a Vojtovi Zelinkovým, Alešovi Fliedrovi, Jardovi Novákovi, Petře Slavíkové, Pavlovi Horkému a všem ostatním, kteří nezjištně nabídli pomoc. Mariánu Stankocimu se zároveň omlouvám za škodu. Doufám, že jsem na nikoho nezapoměla. Tak ať se ti tam nahoře dobře běhá Kasandro...

Nějak se nepodařilo postupně zachytit zimní sezónu. Tak jen stručně: Ríša absolvoval závodně nejúspěšnější a nejnáročnější zimu: Jakuszyce, Janovičky, Šediváčkův long, Eduarda, Ledovku, Border Rush. Psům to běhalo výborně a Balů důstojně zakončil svoji závodní kariéru.

Mnoho týdnů jsem se snažila vrátit správu blogu zpátky do původní formy, dneska to vzdávám. Pokud by mi někdo z vás, kdo budete číst článek z Votic mohl poradit, bylo by to bezva. Nejdou vkládat fotky a bez nich to prostě není ono. Vždycky, když jsem vkládala nový článek byla nad textem lišta s ikonkami, z nich jedna vypadala jako stromeček a jmenovala se "vložit obrázek". Na tu jsem klikla a obrázek do textu vložila. Mrcha lišta zmizela i s ikonkami a já tam teď ty orázky nedostanu. Kdo mě zná, ví, že počítačová ani jiná technika není zrovna moje parketa. Jana, Lucka a jim podobní a podobné jsou o několik foto- comuputero-století napřed a tak mi třeba poradí. Ríšu napadla spásná myšlenka, blog se vzpamatoval a podařilo ikonky jsou zpátky:

Rozhodli jsme se poprvé vyrazit do Votic. Také jsme usoudili, že holky potřebují trochu babiččiny kulturní péče a tak jsme je cestou vyložili v Praze a pokračovali přes všechny McDonaldy na trase do Votic. Přijeli jsme před jedenáctou večer a další hodinku strávili za Ríšova nadávání usazováním karavanu. Já jsem dávala pod psí juniory koberečky, aby jim nanastydla bříška a užívala si romantiku - sice v jednom a se vzteklounem plazícím se kolem nožiček karavanu to nemělo ty správný grády, ale i tak... moje náročnost s věkem výrazně klesá.

Ráno jsem na velikánské louce nechala vyběhat Pandu s Arčíkem a Ríša dolaďoval závodní vybavení. U Hofreitrů střídavě řval Aklak s Kalimérem jen tak z radosti ze života a Roman na Aklaka s Kalimérem. Cestou na musher míting jsme hodnotili sešup ke startu a okukovali, kdo všechno přijel. Shodou okolností hned pod námi stál Šarkyho karavan, tak hned odpoledne může začít velké měření: kdo ho má vět… (hergot, jak to napsat, aby to vyznělo slušně a taky konstatovat naše vítězství). Takže: máme prostě o něco větší karavan než Šarky. Ale on v něm zase jezdí většinou sám a jednoznačně vede v přepočtu osob a zvěře na metr čtvereční. Malé Duškovic Pippi se zahojila zlomená noha a s dorůstajícími chlupy na zadní noze vypadala jako operní pěvkyně v bombarďákách. Vůbec jí to nevadilo, jen byla nešťastná, že nemůže roztrhat dobráka Bubáka. Šli jsme zapřáhnout a odvláčet psy na start.

Ríša oddrandil a já koukala na ostatní. Romana Bieliků statečně vyrazila s Yettíkem na celou předlouhou trať a … přežila to. Zdeňka Dušková jela spřežení a s copánkama a se svými 40 kily i s postelí byla spíš jako uprchlík z dětské kategorie, který ujel rodičům. Slušelo jí to a taky moc pěkně jelo. Otík čekal nonšalantně na start za nejpočetnější asistence lepých děv.

Habas jako vždy tiše pískl a odcválal a pak zase stejným tempem přicválal (fakt nevím jak to dělá - my přece taky pískáme!!!). Dělalo se teplo a tak jsem doufala, že to pejskům nebude moc vadit. Vyrazili jsme do hodpody na úžasný řízek s domácím salátem, Verča Stejskalů se nám pokusila odloudit Arčíka (jen se člověk otočí...) Udloubaný a znavený Ríša si chtěl jít hodit šlofíka, ale tak přece příprava vrcholových sportovců nevypadá. Nasoukala jsem ho zpátky do bot a šli jsme na dlooouhý cour s Pandou a Arčíkem. Podařilo se mi zvěčnit myslím historicky první bobek, který Arčík neudělal v obýváku. Panda jeho výkon nevěřícně pozorovala a doufala, že si konečně nebude muset doma držet čumák, aby nepadla smrady. Arčíku - gratulujeme, už jsi chlap!

Následoval příjemný závěr dopoledne u nás v karavanu, Milan se tentokrát nenechal ulovit smečkou Alba Lupa a zblblý Šarkym, u kterého se návštěvy musí před vstupem do karavanu zout, seděl v mých ultra růžových pantoflích Růženách. V hospůdce se mezitím připravila kapela, ale tentokrát jsme netancovali. Se Zdeňkou jsme se zaměřily na úžasného mladého číšníka (7.třída), který celý den neúnavně obsluhoval, kasíroval a moc mile se usmíval. A ještě zdědí hodpodu po babičce. Zdeňka myslela na naší Kiki a sondovala: kolik ti je, komu tady pomáháš, mobil už máš atd. Milan s Ríšou ho litovali, ale hošík nic netušil a slušně odpovídal a pořád se usmíval. Pak jsme asi Vencovi přišli málo veselí a vyprávěl a předváděl neskutečně sprosté a neskutečně dobré vtipy. Ještě, že byly holky za kulturou. Zlatým hřebem večera byl dárek pořadatelů - Kronusových - Habasovi. Novopečený ženáč dostal statného transvestitu, se kterým předvedl skvělé číslo na parketu. Roman se v přítomnosti sličného slečny změnil ve lva salónů a hospoda řvala smíchy. Byl čas jít spát a mně bylo v novém karavanu poprvé bez holek docela smutno. Tak jsem si k Ríšovi přihodila do postele ještě Pandu a Arčíka. Všechny tři jsem podrbala za uchem a spokojeně jsme chrupali až do rána.

Druhý závodní den byl podobný jako první závodní den: napojit, zapřáhnout, šup dolů na start, pak nevím co na trati, šup nahoru od startu, napojit a uložit hafíky a vyprostit Ríšu z mokré nevoňavé moiry. Zvědavost mi nedala a tak jsem šla okouknout Kronusovým domeček - hezounký čisťounký, žluťoučký, ve výběhu oblázky - jejich psi si asi čistí tlapky před brankou. Panda s Arčíkem byli z dlouhé procházky nadšení a Panda tak dlouho pásla rybáře u rybníka a nechtěla se od něj hnout, že sbalil fidlátka a ještě mi poděkoval, že na něj aspoň nebude manželka řvát, že jde pozdě k obědu a odkráčel. Jo, jo, co by člověk neudělal pro cizí manželství. Stihli jsme ještě posedět u Hofreitrů v karavanu a zase jsme šlapali k hospodě na vyhlášení. Ríša byl druhý a tudíž spokojený. Šarky, který měl v sobotu defekt na kolobrndě a vlastně celou trať uběhl po svých vláčen Bílým a Černým, vyhrál hovno (to není sprosťárna, ale oficiální cena). Je to bojovník a nevzdal se, nohy mu sice začnou fungovat až na příští závody, ale makal, co mohl. Spokojeně jsme se rozloučili, dobalili karavan a přes McDonaldí stezku vyrazili zachránit babičku s dědou a odvézt si breberky domů. Poprvé jsme vzali Pandu s Arčíkem k babičce a dědovi do jejich naklizeného bytečku a po dvou loužičkách a dvou přesazených kaktusech jsme byli vypakováni směr Jizerky.

Nostalgicky jsem projížděla fotky a hledala srovnání Arčíka s ostatními miminy, která jsme měli. Tohle je Camots v Ríšově náručí na zahradě v Hrobě.

Tohle je Démon, taky z Hrobu, asi nejmenší huskounek, kterého jsme měli. Elle ho přinesl Ježíšek a celou zimu proklepal zimou. Teď je ze smečky největší.

A takhle jsme jezdívali ještě coby pražáci-lufťáci na hory: za volantem Balů, vzadu Bubák se Spikem a pod nimi v sedačkách zadupané děti. Balíky desinfekčních čistících ubrousků, kterými děti obalovala babička, nejsou kupodivu na fotce vidět.

Chtěli jsme také poslat hezké PF jako nám posílali ostatní, ale nešlo nám to. Takže všem děkujeme, na našem PF měli být psi a smějící se kobyla a přejeme vám co nejhezčí konec starého a začátek nového roku.

Vrátili jsme se z Bělče a tak rychle sedám a píšu zážitky z Jičína, než to všechno zapomenu. I když… díky duu Wegnerů asi nezapomenu! Ale začnu od začátku, abych něco nevynechala.

Do Jičína jsme se přihnali na dvě party v sobotu dopoledne - Ríša v předstihu a tak už měl k závodění vše připravené. Rychle jsme s holkama běžely okouknout přírůstky a vyšpiónit, co je kde nového. Tentokrát dorazil celý zpravodajský tým: za střední Čechy Verča Stejskalová, za sever Lucka Wegnerová, za východní Čechy Zdeňka Dušková, za jihozápad Jana Zetková. Fofrem jsme si sdělily nejdůležitější a už byl čas seriózně závodit. Ríša, který dosud trval na tom, že i s osmi psy bude honit výsledky na naší lehké káře, byl za chvíli a po částech zpátky. Rabiáci táhli jak šílení a kára se rozpůlila. Naštěstí se mu nic nestalo, kde bych s takovým zvěřincem hledala novýho chlapa! Nehledala, napsala bych první román a pak stylově jako rozervaná duše skočila ze skály. Zpátky do Jičína: Ríša si půjčil káru jinde a svištěl znovu.

Vrátil se spokojený s tím, že pejsci hezky běželi. Pozorovali jsme vracející se bahňáky: lidi i psy a kousek od nás probíhala tradiční psychologická válka u Janků. Otík brblal, že Jarka myje psy dýl než on s nimi strávil na trati a ještě mě nutil jí fotit. Jarka oddaně prala chlupáče v kýblu a já ji tiše obdivovala, že Otíka nestrčí do kýblu k nim. Holky si domluvily projížďku v džípu radia Magic a odfičely, aby pak strávily příjemné poledne BEZ NÁS v hospůdce. To jsme dopadli.

Odpoledne příjemně ubíhalo a zasedli jsme u nás v karavanu na kus řeči, koláče a pro některé i na něco tvrdšího. Po dlouhé době jsme si popovídali s Jindrou Zelenkou, který přijel vyvenčit svůj severský expres, výborný koláč jako pokaždé dodala Jana Hofreitrová (ještě ne, ale za každou dvojici jsem si schopná zapamatovat jen jedno příjmení) a nad čajem jsme si vyměňovali novinky s Milanem a Zdenkou. Vlk na etiketě láhve s vodkou značky Alba Lupa (Bílý vlk) začmuchal a neomylně zamířil k vůdci smečky - Milanu alfa Petruželkovi - a už u něj zůstal. Milan se krásně upravil a já, která si myslela, že jen tak temperuju topením, jsem omylem topila na plný koule a Milan se spolu s Albou Lupou roztékal po karavanu. Ještě na sebe namířil kvůli focení reflektor a tím to dorazil. No a pak se přihnaly holky a začaly povídat něco o krásném pejskovi u Wegnerů a "mami toho musíš vidět" a "tati pojď se na něj hned podívat" a "on jim chudáček asi zůstal a to přece nemůžeme dopustit" a atd atd. Ríša slíbil, že se na něj půjdou podívat, já se zasmála žertíku o dalším štěněti a povídali jsme dál.

Když se z ničeho nic u nás u karavanu objevila Lucka s Jindrou Wegnerem jako že podívat na Pandu asi jsem měla začít větřit. Ale sedli si k nám do karavanu a jen tak jsme povídali. Občas přišla řeč na krásné štěňátko, kterému by se moc líbilo ve velkém karavanu, s chytrou kamarádkou Pandou… a pak mi někam zmizela moje rodina i Wegneři. Přišla Zdenka a společně jsme rozesmátého Milana, který nám demostroval svou lásku k černému čaji tím, že vycucával čajové pytlíky, bránily před útoky Alba Lupa, a podvečer příjemně ubíhal. Najednou byli všichni zpátky a na klíně mi sedělo nádherné štěňátko, které se přitulilo a říkalo, že už u mě zůstane. A taky, že s ním nebudou žádné strosti, že se o něj budou holky a Ríša starat a já z něj budu mít jen samou radost. Dali jsme si s psíkem pusu na čumáčky a byl náš. Jak jen to řekneš babičce? blikala mi kontrolka vzadu v hlavě. Ríša hrdinsky pravil, že to vyřídí a arktický Alík neboli oficiálně Arktik Ailik byl navždycky náš. Wegnerovi usoudili, že budeme spolehliví rodiče, ale vymínili si, že bude Arčík alespoň do půl roku spát v posteli, nenachladne, bude vědět jak jsou na tom v SuperStar a snídani z vidličky bude na příštích závodech bravurně zvládat. Všechno jsme jim slíbili a také to pečlivě dodržujeme.

Ve stavu totální euforie holek, spokojeného mnutí rukou Ríši a mého šoku jsme se vypravili do hospody na tanečky. Mám sice na fotce Habase s Ellinou čepicí a špičkou dýně na hlavě, ale neumím to z mailu přetáhnout na blog, tak si to holt musíme představit. Nejdřív jsme se smáli fotkám z trati a pak konečně začli hrát. Musím říct, že dost děsně - jméno DýDžeje asi do smrti nezapomenu (opakoval ho do písniček každých dvacet vteřin). Ale nevadí, holky tancovaly chvíli na zemi s Habasem (dvorní tanečník slečen pod 11 let) a chvíli za krkem Romanovi Bahníkovi. Když se nám je podařilo zahnat do hajan, taky jsme si trsli a Ríša mi naprosto a zcela pokrytecky trvdil, že ho vlastně vůbec nenapadlo, že bychom mohli mít dalšího pejska a že jsme to vlastně zařídila já. Skvělý, asi senilním, nic takovýho si nepamatuju. Ale to nevadí, odkývala jsem to, času na pořádnou hádku bude ještě spousta (a nemýlila jsem se) a obecně u nás platí, že lepší šťastný Richard nežli holub v hrsti. Nebo tak nějak. Samým štěstím z nového psíka se mi to nějak popletlo. Řekli jsme Pandě, že bude mít k sobě kámoše a ta radostí rozžižlala v karavanu kus koberce, večeřela na stole a pak vystrkala Kristi ze spacáku.

Ráno jsme vypustily Ríšu na trať a šly s holkama a Luckou okouknout sjezd a nejbahnitější úseky. Sjezd byl zajímavý hlavně v rozdílnosti pojetí závodníků. Ríša fičel a křičel a povzbuzoval psi na navazujících nekonečných rovinkách tak, že jsme vlastně celou dobu věděly, v které části trati je. Habas tiše písknul, psi sesvištěli sjezd a nekonečné rovinky přecválali jako o život. Bára Zelenků pomalu a s rozvahou sešoupala sjezd a po Romanově vzoru hvízdla a i její psi odcválali. Jindra, kterého jsme varovali ať přibrzdí, aby si po norsku speciálně nenabil čumec pískl, pobídl a letěl sjezdem jako střela. Otík jel profesorsky s rozumem jako vždycky a běloby měly zase ucourané podvozky. A tak dál a dál, už si to po jménech nepamatuju.

Připravili jsme holky na dětskou kategorii: Ella běžela s Pandou a Kristi s Flashem. Kopec od startu zvládly bez nehod, ale do cíle přiběhla Ella ubulená. Panda celou cestu skákala a pásla Flashe, kterého se snažila udržet za sebou. To se jí podařilo, ale Ella, která běžela za sebe i Pandu a ještě se snažila jí nezašlápnout toho měla dost. Převzala jsem si mazánka Pandu, která se ještě pokusila ukousnout čumák pejskovi od Kubelků, kterého si spletla s Duškovic Bubákem, Ríša jí dal přes čumák a šli jsme jí představit nového člena domácnosti Arčíka. Psíček se oňuchal se zbytkem smečky a všichni ho spokojeně olízali, jen Spike se mu snažil procvaknout ucho. Pobalili jsme co se dalo a už byl čas jít na vyhlášení. Ríša byl třetí, Kiki čtvrtá a Ella třetí. Dobalili jsme karavan, naskákali do aut a Panda s Arčíkem se spokojeně uvelebili holkám na klín.

Než jsem stačila doma holky zarazit, vyslepičily babičce, která v tu chvíli rozhodně nebyla "přítel na telefonu" radostnou novinku, babička jim poradila ať se všichni necháme vyšetřit a zavěsila. Pak už telefony nebrala. Ríša babičce ráno hrdinsky zavolal a vzal všechno na sebe (taky že jo, jeho bude Arčík tahat, já ho budu krmit a uklízet bobky a holky ho budou mazlit). Babička jako vždy vyměkla a zase je na chvíli klid.

Arčík se trefil do podzimní sněhové kalamity a jeho nadšení ze sněhu neznalo mezí.

Ríša bere přípravu na zimní sezónu vážně a trénuje pod dohledem asistenta.

Arčík spí buď v košíku na dříví nebo na podlahovce v předsíni. Když nespí, nečurá nebo nekadí někde, kde se to opravdu špatně utírá, tak žere: kabel k televizi, kabel k internetu, Elly povinnou četbu, časopisy - zejména Jezdectví a Pes přítel člověka, voskovky především v barvě zelené (hodnoceno při sběru hovňajzů), trnože u židlí (ve spolupráci s Pandou osm trnoží za dva týdny), zakončovací lišty roubení, kočičí bobky pečlivě vydlabané z kočkolitu, repráky, ponožky zn. Humi, Romea a Julii (kočky), závodní kalhoty zn. Husky a tak podobně. Pečlivě si vybírá, aby si nekazil zuby na věcech od číňanů z Tanvaldu. Máme ho moc rádi a dokonce máme pořád stejně rádi Wegnerovi. Čau u dalšího vyprávění a jestli máte taky doma malou piraňu, tak jí od nás podrbejte.

Vítězství ducha nad hmotou - konečně se mi po desítkách pokusů podařilo uložit fotky k článku o světovce. Blog se bohužel nedá hodit z okna, ale kdyby to šlo…

Balíme, připravujeme se, těšíme se. Jedeme do Kostelce!!!! Vyrážíme sice až v sobotu dopoledne, ale Zdeňka s Milanem nám vymlíkovali obrovský plac na dvě auta a karavan a Ríša může startovat poslední, takže stíháme. Odporná objížďka ve Rtyni je už zrušená, tak ani nemusím držet dětem a Pandě uši - Ríša nepoužívá "ošklivá" slova. Dorážíme na Broďák a hned se připravujeme: vyházet psy, postroje, káru a už k nám běží Marcelína od Janků se svým spřežením plyšáků a malí Alšeříci - prostě zmatek nad zmatek. Nechám Ríšu závodnickým přípravám a jdu se k Duškům kouknout na Pippi - vytouženou pihatou psí holčičku až z dalekého severu. Nohaté modrooké a úžasně pihaté psí stvoření se zdatně zakusuje do Pandy - slečna má charakter.

Ríša doladil závodní garderóbu (z piety jede v roztrhané mikině, kterou si při Jarní jízdě prodřel i s kostí pod ní, když se psi vydali směrem k jinému staru a byl z toho karambol jako hrom). Balů a Fanynka zůstávají spokojeně v karavanu, budeme je šetřit na zimu. Kristi hrdě navádí pejsky na start. Poslouchám seriózní výklad pro diváky, plky i "plšky" Jirky Plška a je mi fajn - k Metujáckým závodům jeho moderování patří. Terezka Hanušová odpočítává a Ríša vyráží na trať. Většina ostatních už je zpátky a tak jdu na drby. A hlavně na výzvědy. Oženil se nám totiž Habas! A taky jdu okouknout štěňata, letos jich je všude spousta.

Ríša se vrací nadšený, jak pejsci krásně běželi. Dostávají pochvalu a jdou si oddáchnout do nových kotečků v karavanu. Všichni jsou spokojení, jen Panda trčí z kotce až do půl těla a tváří se, že jsme spadli na hlavu, že ona chce jít na drby taky. Tak jo, jdeme je s Pippi vyběhat na louku. Panda lítá na volno a Pippi za sebou tahá vodítko. Psi lítají, že není vidět, kde začínají a kde končí. Těsně za Ellou najednou chytá Panda konec Pippina vodítka do huby a čistým trhem podrážejí Elle nohy. Ta si vyráží dech, bulí a hýká jako oslík. Za chvíli je po slzách, Elle jen tuhnou záda a my jí s Ríšou vysvětlujeme, že co bolí, to sílí a vyrážíme na večerní procházku.

Brzy je tma a tak nakrmíme psíky a blafeme s Alšerovýma v karavanu. Holky chtějí jít do hospůdky bez nás jako velký. Tak jdou a drží nám místo. Venca s panem ředitelem využívají situace a my zase budeme muset cenzurovat, co babička může slyšet a co už radši ne. Začíná rokotéka a novomanžel Habas vyráží s dětma na parket. Malé holčičky na něj oddaně kulí oči. Pak je sólo pro ženicha s nevěstou a vzápětí ho prckové zase nekompromisně odtrhávají od manželky Báry a tancují jako o život. Když děti konečně spí, povídáme v hospodě, na tanec v Kostelci nikdy nemáme náladu… šetříme se na Janovičky.

Ráno poprchává, prší, mrholí a tak pořád dokola. Ríša masíruje svaly a pekelně se soustředí - psi prostě musí běžet tak dobře jako včera. Vedeme ho na start a Jirka na nás divákům demonstruje, jak je ten mushing úžasný rodinný sport. Psíci, mamka, taťka, děti… dokonalé souznění. V duchu počítám výčitky… nic tě nezajímá než psi, víc už ani tlapku (to jsem tvrdila když byli před třemi lety psi 4, teď jich je 10), nikdy se nikam nepodíváme (je pravda, že koně jsem jen tak mimochodem přivedla já), děti jsou furt jak prasata atd. Je to jasný, kdo chce mít šťastnou rodinu, musí mít aspoň osm psů. Protože pak nebude mít čas na blbostiJ

Ríša dojíždí spokojený a vyrážíme na dětskou kategorii. Panda bude mít premiéru s Ellou, Kiki poběží s Fanynkou. Malý Marek Alšer běží místo pružného vodítka s amortizérem. No nevím… to musí mít tedy tahouna. Závod kočárků mi nere dech. Zodpovědní taťkové připínají psy ke kočárkům a s rozvahou startují. Jenže… u otočky vítězí sportovní duch a chlapská ješitnost MůJ KOČÁREK JE LEPšÍ a vražedným tempem letí se zmítajícími se potomky do cíle. Další děti už běží po svých. Ella vybíhá s Pandou na trať a Panda, které instinkt velí, že stádo se nesmí rozbíhat a ona ho musí udržet pohromadě, srdnatě odráží snahy všech ostatních psíků dostat se před ní. Za obrátkou nás už vidí v cíli a letí, co může. Ella je první. Sice zvláštní styl, ale viditelně funkční.

Kiki běží se staršími a tam už nemá proti trénovaným dorostencům vláčeným ohaři žádnou šanci. Fanynka běží pěkně a spořádaně, jsou páté. Moc je chválíme, ti před nimi jsou už opravdický závodníci.

Já odjíždím na "jednání" do Prahy a nechávám holky Ríšovi. Jdou na vyhlášení, balí a vyráží k domovu. Jsou všichni, nikoho nezapoměli, večer mi všechno vyprávějí, jako bych v Kostelci vůbec nebyla. Byla a bylo to bezva.

U nás na horách zuřila vánice, praskaly stromy a všichni o překot vyhlašovali kalamitní stav. Já se krášlila na událost, kterou jsem si ani kvůli nejhorší sněhové pohromě nehodlala nechat ujít. V pátek 16. října jsme měli po předlouhých dvaceli letech od maturity třídní sraz. S některými kamarádkami se vídám poměrně často, o většině ostatních mám informace z druhé ruky. Pořád k nim všem cítím náklonost, všichni patří do vzpomínek na pohodový, a jak teď vím, úplně bezstarostný čas. Celých 130 km do Prahy mi hlavou běžely vzpomínky…

Vcházím do restaurace U Dašů a doufám, že všechny poznám. Sešlo se nás hodně a bezkonkurenčně nejlépe vypadá naše třídní, paní profesorka Šplíchalová. Je na nás připravená - má fotku a klasifikační arch ze čtvrťáku. Vyráží mi dech, když říká, že kdyby neučila, tak vždycky chtěla mít malou farmičku. Nějak se mi nedaří zasadit si tuhle kultivovanou, literatuře a umění oddanou paní do mého všedního dne: vidle, filcáky, hnůj… svět je plný překvapení. Tahle dáma mi kdysi dodala sebevědomí, že umím psát, díky ní mám kompletní vydání Dějin umění a dodnes se otřesu, když přede mnou někdo vysloví "renezance" místo "renesance".

Svorně tvrdíme, že jsme se vůbec nezměnili: kluci zatahují břicha a načechrávají čupřiny a holky rafinovanou domácí přípravou skryly většinou mateřstvím vysloužené vrásky. Dávám za pravdu starému moudru, že to, jaký člověk je, se lety zvýrazňuje. Kdo byl exot, exotem zůstal, ti mírní zůstali mírnými, ze svědomitých a zodpovědných jsou většinou úspěšní a, omlouvám se - proti dobám na škole zábavní a vtipní - doktoři a právníci. Máme dobré skóre: deset doktorů, právníky, podnikatele, projektanty a spoustu mamin a tatíků. Nestačím se divit: počítačový expert, s jehož ženou jsem před deseti lety ležela v porodnici a připadalo mi, že i jedno dítě na něj bude až až, se nedávno stal počtvrté otcem; spolužačka, která už před dvaceti lety mohla udělat díru do světa kouzelnými modýlky šatů nadšeně vypráví o úředničině na ministerstvu; spolužák, který prý bydlí v odporné vesnici, která se líbí jen jemu, bude trávit zimu se svýma holčičkama pár kilometrů od nás (a navíc má děti nachlup stejně staré jako já), manželská dvojice, která spolu válčí už od gymplu má tři krásné dcery a s vlastním životem spokojený výraz… Máme mezi sebou i pár expertů, kteří odešli za štěstím za moře, pobrali se s cizáky a zase rozvedli. Ani nevím proč, ale tak nějak jim rozumímJ Trápení, která jsme prožili nebo prožíváme se neřeší. Stejně šeptandou průběžně kolují.

Bylo to moc fajn, před těmi dvaceti lety i minulý pátek. Do té doby než se zase uvidíme ať jsme fit, máme spokojené děti, hodné muže a milé ženy, nějakou tu kačku, úsměv na tváři (vrásky nevrásky) a brzy ahoj.

A je to tady. Září, první tréninky a první závody "na zahřátí" v Mladé Boleslavi. Na víkend před Boleslaví k nám přijeli jedni z našich nejstarších a nejlepších přátel Martina-Křéma a Tomáš s holčičkami Kačkou a Týnkou. Křéma se při své poslední návštěvě nemohla koukat na to, jak nám tady příroda a práce přerůstají přes hlavu, sbalila rodinu, Tomáše navlíkla do pracovních hadrů a celý víkend makali až se z nich kouřilo. Moc jim děkujeme, byla to sranda a ještě jsme udělali spoustu práce.

Jediný problém je v tom, že Křéma ani Tomáš nejsou zrovna zvířatomilové a naše chlupy prošpikovaná domácnost… no, škoda mluvit. Ale byli stateční, Křéma večeřela s Romeem za krkem, Pandou na klíně a Julií ležící vedle talíře, tříletá Kačka ráno stála nastoupená v holinkách s vidlema, že jde jako kydat hnůj a nakonec si děti, když jsme si toho zrovna nevšimli, udělali piknik u kobylky Kasandry ve výběhu a střídavě s ní ukusovali jablíčka a pily vodu se šťávou. Přežily děti i kůň. Aby si Křéma trochu vyvětrala hlavu, tak jsme z ní večer udělali sněhuláka a vyslali jí s Ríšou a naší na běh nadrženou osmičkou do studené divočiny. My s Tomášem jsme nakrmili a uložili trpaslíky a čekali na zmrzlé mushery. Křéma přijela celá, nadšená a s vyfoukanou hlavou od starostí.

Ráno jsme sbalili cirkus a všichni vyrazili závodit. Ríša naštěstí vyjel dřív, my jsme v neskutečném chaosu, křiku a balení odjížděli s hodinovým zpožděním a jen tak tak jsme stihli Ríšův start. Ríša jel se čtyřkou spřežení a se Spikem na kole. Původně jsem měla jet spřežení já, ale po celém dnu překládání hnoje a tahání balíků se senem jsem mohla hýbat jen očima, což jak známo k závodění obvykle nestačí. Dorazila i Ríšova máma se ségrou a synovcema a strhla se bitka o psejsky do dětské kategorie. Ríša vypadal jako pionýrský vedoucí - na káře mu pořád viselo klubko dětí.

Panda si odbyla svoji závodní premiéru a kromě pár blbostí zvládla trať s Ellou i malým Vojtou moc dobře. Křéma, která nesnáší prohry a už vůbec ne u vlastních dětí hrdinně odvláčela kvičící Kačenku do cíle. Přijela i Eva Bubeníková s Lavinkou a statečně běžela canicross pro příchozí.

Děti se nejvíc těšily na vyhlášení a taky na to, že si v tombole budou moct samy vybrat, co chtějí. Ella si s očima navrch hlavy nevybrala ani psí odměny, tričko s pejskem nebo plyšáka jako obvykle, ale šťastně třímala zelenou barvu na vlasy ve spreji. Musím dodat, že body u holčiček zase získal Šarky, který mi okamžitě upravil frizůru nazeleno a domů jsme odjížděli spíš jako z metalového koncertu než ze závodů.

Všichni jsme si den užili, my se vraceli do obvyklého večerního zvířecího chaosu a krmení a Křémové do čisťounkého voňavého domečku, kde, jak mě Křéma pravidelně telefonicky informuje, stále nachází černé a bíle chomáčky chlupů. Nechápu… já doma žádné chlupy nemám…